Martina: Jaké to je ve Vietnamu?

“Škola, to je základ života!” říkali nám vždy babičky, dědečkové, maminky i tatínkové. No, rodino, já si přeci jen myslím, že ve škole sice nabereme spoustu vědomostí, ale jen zkušenost je transformuje na životní moudrost. Zažít to všechno na vlastní kůži – ten reálný svět a jak to v něm chodí. I to je jedním z důvodů, proč s námi studenti i nestudenti vyjíždí na dobrovolnické stáže.

Své o tom ví i Martina, která s námi letos vyjela na dobrovolnickou stáž do Vietnamu. Když se vrátila, sepsala nám o své zkušenosti několik řádků, které bychom s vámi rádi sdíleli, ve své autentické podobě s chválou i kritikou. Jednou z Marti myšlenek je i tahle: “Můžete si přečíst hromadu knížek a poslechnout tisíce přednášek o tom, jak to tam funguje. Ale ten jediný způsob jak tomu úplně porozumět je zažít to na vlastní kůži – jet tam, mluvit s místními, navštívit vesnice a vidět tu nedotknutou civilizaci.” O čem přesně mluvila a jaká byla její stáž na severu Vietnamu se dozvíte v dnešním článku.

Jak jsem prožívala svou stáž ve Vietnamu? Byla opravdu úžasná zkušenost poznávat nové lidi a objevovat novou kulturu z první ruky. Vietnam je úžasná země, která má dechberoucí přírodu a milé obyvatele. Nebudu vám nic nalhávat, první dva dny mé stáže byly hodně náročné. Přijela jsem sama do jiné země, všechno se zdálo být matoucí a složité. Nejsem si jistá, jestli bych to pojmenovala “kulturní šok”, bylo to spíš.. Jako kdybych to poprvé v životě konečně pochopila. Pochopila, proč jsou věci tak, jak jsou.

Následující dny byly fakt super. Potkala jsem další stážisty, studenty, získala hromadu přátel z různých zemí a co bylo nejdůležitější, začala jsem si zvykat na život v tak chaotickém rušném městě jako je Hanoj. Od té doby se nějaké moje vnitřní nastavení začalo trochu měnit. Uvědomila jsem si, jak moc odlišný je život ve Vietnamu. Zatímco my si stěžujeme na to, že nemáme to nejlepší značkové oblečení nebo ty nejnovější mobily, někteří lidé tady nemají ani normální postel. Tak spí třeba na zemi. A už jste někdy viděli čtyřčlennou rodinu žijící v bytě, který se skládal jen z jedné malé ložnice a koupelny? Věděli jste, že nemají normální kuchyň, a tak vaří venku před svým bytečkem? Že jediný dřez s tekoucí vodou mají v koupelně ve sprchovém koutě a proto myjí nádobí tam?

Mluvit o mé zkušenosti s chudobou a odlišným “mindsetem” by mi trvalo hodiny. Můžete si přečíst hromadu knížek a poslechnout tisíce přednášek o tom, jak to tam funguje. Ale ten jediný způsob jak tomu úplně porozumět je zažít to na vlastní kůži – jet tam, mluvit s místními, navštívit vesnice a vidět tu nedotknutou civilizaci.

Ačkoliv mým úkolem bylo pomoct vietnamským studentům s angličtinou, snažila jsem se také rozšířit jejich povědomí o současných problémech, například o množství plastového odpadu. Měla jsem totiž pocit, že ve Vietnamu jim na životním prostředí – nebo alespoň jejich prostředí pro život – nezáleželo vůbec. Když jsem se některých svých studentů (kteří byli mého věku) zeptala, proč používají tolik plastových sáčků a vůbec plastů celkově a proč je po využití odhazují jen tak na zem, víte, co mi odpověděli? “Všichni ostatní to tak dělají. Nemám kam to odhodit jinam. Nevím, stejně to jednoho dne zmizí.” Úplně nejvíc mě ale bolelo u srdce, když jsem byla na lodi, kde byly klasické odpadkové koše a potom jsem viděla posádku lodi, jak obsah koše sype do moře. Jakože… cože?! Jaký je smysl v tom, že tam mají ten koš?

Sama jsem si potom četla o situaci ve Vietnamu, že vlastně prochází rychlým ekonomickým růstem a využívají plasty jako velmi levný materiál. Během toho rychlého růstu se ale ještě nestihl vytvořit správný systém zpracování odpadů a ve většině vesnicí například nemají popelnice nebo odpadkové oše vůbec a tak odpad každý den pálí před svým domem. Tak kde jinde začít, než u mladých lidí, u studentů? Píšu to, protože si myslím, že je důležité všímat si i negativních věcí.

Na té druhé, pozitivní stránce, musím vyzdvihnout vietnamskou povahu. Ačkoliv jsem nemluvila vietnamsky, všichni byli velmi ochotní a nápomocní, přátelští a milí. Ve Vietnamu je také trendem mít co nejsvětlejší barvu kůže, takže se se mnou stále chtěli fotit a někdy mě dokonce zvali do svých domovů. To může znít trochu strašidelně, ale vždy mě zvali jen s těmi nejlepšími úmysly, chtěli se prostě před svými rodinnými přáteli ukázat, že znají “tu holku se světlou pletí”.

Abych to shrnula, těch 6 týdnů ve Vietnamu bych zařadila k nejlepším dním svého života. To, že někomu dělate tak velkou radost jen tím, že s ním trávíte čas, je úžasný pocit. Stáž mi rozšířila pohled na svět, dala mi úžasné nezapomenutelné zážitky a spoustu přátel z celého světa. Jestli se vám někdy naskytne šance na stáž jet, neváhejte ani sekundu. Mohl by to být jeden z nejlepších zážitků vašeho života.